THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se brazilská ANGRA po poctivé desce "Fireworks" rozdělila na dva tábory, fanoušci právem znejistěli. Je sice pravda, že se oba osiřelí kytaristé ze ztrát rychle otřepali, díry v sestavě vyspravili a vydali slušnou, byť ne příliš přesvědčivou, novinku "Rebirth", ovšem rozhodně mnohem větší očekávání provázela zbylé tři pětiny ex-Angrovců, prosperujících pod novou hlavičkou a logem SHAMAN. Jejich první „Rituál“ teď společně můžeme prožít na vlastní kůži.
Naše trojice (jmenovitě zpěvák Andre Matos, baskytarista Luis Mariutti a bubeník Ricardo Confessori) nikde zdlouhavě nehledali, sáhli takříkajíc do vlastních rezerv, a chybějícího do mariáše doplnil Luisův bratr, kytarista Hugo. Což o to, zdatně vybaveným technickým kytaristou bezesporu je, stačí vyslechnout jeho sóla, ovšem jeho práci s beglajtem schází větší dávka invence. Když to přeženu, většinou pouze drhne svěřená kila a krášlení ornamenty nechává plně v režii kláves. A to po delší době malinko nudí.
Jinak hudební složka plně v režii, kterou známe již z ANGRY, tedy klasické vlivy, klavír, smyčce (samozřejmě z mašiny) - tak to má Andre rád - hnedle od úvodního intra "Ancient Winds", jako vystřiženého z heroického filmu stylu dejme tomu „Posledního Mohykána“. K vyvedeným položkám musíme započítat rozjezdovou "Here I Am", i díky skutečně bombastickému klavírnímu podkresu, čtvrtou "For Tomorrow" nejen pro flétničkový úvod jak od „Indiánů“ hrajících po náměstích naší vlasti milené, ale především pro čisté ANGRA-aroma a zajímavou rytmiku s neotřelými motivy. Pátou "Time Will Come", šlapáky prošpikovanou, se skvěle disharmonicky zabarveným počátečním klimprem, po latinsku roztančenou "Over You Head" s gradující stavbou a perkusemi (určitě nejlepší věc na albu!) nebo vskutku klasicistní "Fairy Tale" s fungující sborovou stěnou. Co však počít s rozpačitějšími kousky? Někde napůl stojící "Distant Thunder" cituje z minulosti víc než by bylo zdrávo, zrockovatělá "Blind Spell" sází na osvěžení v podobě bubínků, avšak žádné velké vykoupení se nekoná a závěrečnou dvojku, tedy titulní „Rituál“ s pochybným „disko“ rejstříkem kláves a ožvýkanou kytarovou mezihrou či tuctový speedek "Pride" s hostujícím hlasem skřítka Tobiase Sammeta, bych si s dovolením odpustil úplně. Výsledný dojem totiž jenom kazí.
Tak kdo tedy zvítězil v pomyslném brazilském souboji na ostří notové osnovy? Ach, to věčné a nešťastné porovnávání, zapomeňme protentokrát na ně! Je ale naprosto zřejmé, že stará ANGRA se nikdy rozcházet neměla. Jedině dohromady totiž fungovala ta jedinečná magie, to chvění, které dovolilo bez ztráty kytičky spojit klasické vlivy se žhavou latinou a především desku "Holy Land" pomohlo vybrousit v naprostý skvost. Na nic podobného bohužel současná ANGRA, ovšem ani SHAMAN, i když ten je díky totožnému zpěvu kýžené atmosféře přece jen o fous blíž, nenavázali! Stále však platí, v porovnání s konkurencí nadprůměrný materiál.
Stejně jako u "nové" ANGRY i SHAMAN má své mouchy. Pravda staré ANGŘE se díky totožnému zpěvu blíží více, také "latinu" švihají tak nějak přirozeněji, ovšem hluchá místa lze zaregistrovat a kytarová práce není zdaleka tak barevná, jak jsme byli v minulosti zvyklí.
7,5 / 10
Andre Matos
- zpěv
Hugo Mariutti
- kytary
Luis Mariutti
- basa
Ricardo Confessori
- bicí
1. Ancient Winds
2. Here I Am
3. Distant Thunder
4. For Tomorrow
5. Time Will Come
6. Over Your Head
7. Fairy Tale
8. Blind Spell
9. Ritual
10. Pride
Vydáno: 2002
Vydavatel: NTS / Wagram
Stopáž: 56:54
Produkce: Sascha Paeth & SHAMAN
Studio: Gate, Pathway
vyborny album..
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.